V současné době, vzhledem k neustálému růstu těžby lesů, jsou otázky získávání osiva pro zalesňování vykácených ploch obzvláště důležité.
Zvýšil se zájem o stanovení kvantitativních a kvalitativních ukazatelů výnosu semen dřevin jako nejdůležitější podmínky pro stanovení vědeckých principů produkce lesního semenářství na selekční bázi. To se do značné míry týká i jedle sibiřské, jejíž plantáže v nížinné tajze a oblastech splavných řek jsou intenzivně využívány, a proto je k obnově původních lesů zapotřebí velké množství semen jedle.
Velikost šišek, počet a hmotnost semen, hmotnost 1000 semen (absolutní hmotnost) a jejich výnos ze šišek hrají důležitou roli ve struktuře plodiny a změna jejich velikosti umožňuje určit stupeň vlivu vnějších podmínek na tvorbu úrody v objemovém vyjádření.
Výsledky našeho výzkumu ukazují, že velikosti šišek sibiřské jedle mají poměrně velké výkyvy. Délka běžně vyvinutých šišek v podmínkách Salaira je tedy od 3,0 do 11,1 cm, mnohem běžnější jsou šišky dlouhé 6-7 cm.
Pro objasnění důvodů variability velikostí kuželů byly jejich průměrné délky vypočteny podle věkových skupin pro tři typy lesa. Údaje v této tabulce ukazují, že neexistuje jednoznačná souvislost mezi průměrnou délkou kuželů a stářím stromů. Variabilita délky kužele v rámci jednoho lesního typu dosahuje 16 %. V určitých věkových skupinách je ještě vyšší – až 22,6 %.
Délka šišek sibiřské jedle je napříč typy lesů téměř stejná. Tento jev lze vysvětlit pouze podobností ekologických charakteristik jedlových lesních typů, v důsledku čehož větší vliv na tvorbu šišek nemají ani tak vlastnosti lesních typů, jako jedinečně působící vnější faktory.
Kontrola spojení mezi průměrnou délkou kuželů a průměry stromů ukázala, že chybí. Maximální délka kuželů v porostech různých typů lesa se nachází na tenkých i tlustých stromech. Podobné výsledky získal D. Ya Girgidov (1949), studující plodování borovice lesní. Je třeba také poznamenat, že v rámci jedné úrovně tloušťky neexistuje žádná zvláštní jednotnost ve velikostech kuželů (variační koeficient je až 25 %).
Velikost šišek na sibiřské jedle ve věku od 40 do 120 let tedy nezávisí na průměru a stáří stromu.
Měření šišek na dvou stromech za 11 let ukazuje, že velikost šišek se rok od roku výrazně liší. V letech vysokých sklizní je velikost šišek na stejných stromech vyšší než v letech slabé sklizně. Takže největší velké záběry za období 1960-1970. zaznamenané při sklizních v letech 1963, 1966, 1968 a 1969. Minimální velikosti kuželů byly v chudých letech – 1961, 1965 a 1967.
Délka šišek se při sklizních téhož stromu pohybuje od 7,1 do 14,2 %. Tyto údaje jsou v souladu s materiály o variabilitě lineárních velikostí šišek v sibiřské borovici, borovici lesní a sibiřském modřínu.
Změny variačního koeficientu v průběhu let nevykazují žádnou synchronicitu s velikostí sklizně, tj. v letech vysokých a velmi slabých sklizní není pozorována žádná zvláštní uniformita v délce šišek. Jedle sibiřská má přitom charakteristickou vlastnost vytvářet bez ohledu na velikost sklizně na některých stromech větší šišky, na jiných menší. První strom tedy ročně produkuje delší šišky než druhý.
Jak charakteristické jsou vlastnosti velikosti šišek pro sklizně různých let, je vidět na příkladu stromu 2 na zkušebním pozemku 12, u kterého byly všechny šišky měřeny ve sklizních 5 let na dvou stejně vyvinutých vrcholcích.
V rámci stejné populace se sibiřské jedle liší velikostí šišek. Velikost šišek je poměrně stabilní vlastnost, která závisí na individuálních vlastnostech stromu a do určité míry může být použita pro jejich výběrové vlastnosti.
Zároveň je třeba si uvědomit, že velikost šišek není stejná napříč etážemi plodonosné části koruny stromu. S rostoucí vzdáleností mezi sekcemi koruny se zvyšuje rozdíl v délce pupenů.
U modřínu idouglassia byl také zaznamenán pokles délky kuželů v korunách stromů shora dolů. Je třeba poznamenat, že variabilita délky kuželů každého jednotlivého patra je prakticky ve stejných mezích jako u celé koruny stromu jako celku.
Pro získání objektivního obrazu skutečné změny velikosti šišek v koruně stromu byla provedena měření šišek vytvořených na výhonech různých přeslenů.
Po analýze délky kuželů v koruně si lze všimnout, že ke snižování délky dochází postupně shora dolů, rozdíl mezi sousedními přesleny je nevýznamný, avšak nejvyšší a nejnižší přesleny nesou kužely, které mají zcela spolehlivý rozdíl v jejich délka (koeficient spolehlivosti se pohybuje od 5,1 pro strom 2 do 8,5 pro dřevo 1).
Vysvětlení pro to lze nalézt, vezmeme-li v úvahu, že vlastní stáří větví se zvyšuje se vzdáleností od vrcholu stromu ke spodní části samičího patra koruny. Jak již bylo uvedeno dříve, se zvýšením vlastního stáří větví je pozorováno snížení počtu kuželů v průměru na větev. Je doprovázeno snížením velikosti kuželů. V důsledku toho, jak se zvyšuje vlastní věk větví, jejich plodová energie postupně klesá. Největší kužely se tvoří v horní části koruny.
Poté, co jsme v sibiřském jedlovém lese stanovili přítomnost stromů s různou délkou kuželů, které mají mezi rokem a v koruně značné výkyvy, budeme zvažovat otázku tloušťky kuželů.
Extrémní hodnoty tloušťky běžně vyvinutých kuželů, které jsme zaznamenali, jsou 1,9 a 3,3 cm. Je třeba poznamenat, že tloušťka kuželů jednoho stromu se pohybuje v mnohem menších mezích. U stromu 1, který měl v roce 243 1972 kuželů, se tedy tloušťka kuželů pohybovala od 2,4 do 3,0 cm s délkou 4,1–8,5 cm, přičemž nejsilnější kužely byly umístěny v horní části koruny. Tloušťka kuželů, stejně jako délka, se přirozeně zmenšuje, jak se pohybujete shora dolů po koruně.
Je snadné si všimnout, že podél vrstev koruny je větší jednotnost velikosti kuželů ve srovnání s celou korunou stromu, což se vysvětluje stejnými podmínkami pro tvorbu a růst kuželů v rámci vrstvy.
Je snadné nahradit, že změna tloušťky je vyjádřena výrazně menšími koeficienty ve srovnání s délkou, proto je tloušťka stabilnějším znakem velikosti kuželů.
Obě tyto charakteristiky jsou přitom ve vzájemné poměrně úzké přímé souvislosti. Ukázalo se, že korelační koeficienty pro délku a tloušťku kuželů, vypočtené pro stromy 1, 2 a 3, se rovnají 0,845±0,017, 0,761±0,034, 0,816±0,028, v tomto pořadí, což je o něco vyšší než u borovice (Pravdin, 1964). Pozornost přitahuje následující vlastnost: od stromu 1 ke stromu 3 se současně snižuje průměrná délka kuželů i jejich tloušťka.
Abychom objasnili rozdíly v. tvar kuželů, byl vypočten poměr délek kuželů k jejich tloušťce (koeficient tvaru kužele). Bylo zjištěno, že délka kužele přesahuje jeho tloušťku 1,8-3,1krát a zaoblenější tvar je pozorován u stromů s malými kužely, protože tloušťka kuželů se liší v menších mezích ve srovnání s délkou. Tvar šišek sibiřské jedle však nemůže sloužit jako znak pro charakterizaci jednotlivých stromů, protože se v koruně stromu liší ve významných mezích.
Přestože stromy 2 a 3 mají výrazný rozdíl v průměrném tvaru kuželů (koeficient spolehlivosti rozdílu 4,5), v korunách těchto stromů jsou kužely, které se tvarově shodují.
Snadno si všimneme, že ve většině případů je variabilita tvaru kuželů vyjádřena velkými koeficienty oproti tloušťce. V důsledku toho je ze tří uvažovaných charakteristik nejstabilnější tloušťka kuželů.
Pro charakterizaci výnosů je kromě studovaných parametrů důležité poznamenat si hmotnost šišek. Hmotnost čerstvých šišek ihned po sběru závisí na jejich vlhkosti, dané dobou sběru a povětrnostními podmínkami, proto zde budeme hovořit o váze šišek ve stavu suchém na vzduchu.
Největší hmotnost byla pozorována u kužele odebraného v horní části koruny stromu u jedle šťovíkové. Při délce 16,80 cm se rovná 8,9 g. Nejmenší hmotnost (2,42 g) byla stanovena pro šišku dlouhou 3,2 cm.
Hmotnost úzce souvisí s délkou pupenu. Korelační koeficient těchto hodnot pro borovici je 0,820, pro smrk – 0,718.
Zpracování materiálů při analýze šišek z různých jedlí ukazuje, že v rámci koruny je hmotnost poměrně úzce spjata s délkou šišek (r = 0,823 ± 0,046—0,975 ± 0,007). Šišky odebrané z různých stromů se významně liší v hmotnosti a vyšší průměrná hmotnost nemusí vždy odpovídat větší průměrné délce šišek. Při kratší délce kuželů u stromu 2 je tedy jejich průměrná hmotnost větší než u stromu 1 a u stromů 3 a 4 jsou poměry délky a hmotnosti opačné. Vypočtený korelační koeficient hmotnosti s délkou pro všechny čípky odebrané ze šesti stromů uvedených v tabulce se ukázal být přibližně 2krát nižší ve srovnání s korelačním koeficientem pro jednotlivé stromy. To znamená, že se v koruně jednoho stromu tvoří více jednolitých šišek.
Variabilita hmotnosti šišek výrazně převyšuje kolísání jejich délky. Variační koeficient hmotnosti je zpravidla 1,3-2,3krát větší než variační koeficient délky. Podobná věc byla zaznamenána dříve u borovice. To může být způsobeno rozdílným obsahem semen v poupatech.
Další materiály k tématu
- Hmotnost a výnos semen z jedlových šišek
- Tvorba sklizně jedlové šišky
- Úloha hlavní a mezikvětové větve při tvorbě výnosu jedle
- Metody sběru šišek
- Výnos jedlových šišek na jednotlivých stromech
- Stavba koruny a druhy výhonků jedle
- Tvar a velikost zrna
- Variabilita cedrových stromů podle výnosu šišek
- Dědičnost ředkvičky a vlastností ředkvičky. Tvar, velikost a hmotnost kořenové plodiny
- Extrahování ořechů z šišek („sklizeň“ piniových oříšků)
Botanický název: Jedle bělokorá nebo jedle bělokorá, Jedle bělokorá (lat. Abies alba) z čeledi borovicovité (lat. Pinaceae) třídy Conifers (lat. Pinopsida).
Rozdělovací oblast
Roste v horách Evropy: od Pyrenejí na sever po Normandii, na východ po Alpy a Karpaty. Jedle je hojně zastoupena ve flóře Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a na jihu Itálie, Bulharska a severního Řecka.
Morfologický popis bývalé jedle
Jedle je velký stálezelený dvoudomý, jednodomý jehličnatý strom, dorůstající 40-50 metrů (některé druhy až 60 metrů) a s průměrem kmene až 1,5 metru. Největší měřený strom byl vysoký 68 m a měl průměr kmene 3,8 m. Kůra je hladká, šedá, šupinatá, s pryskyřičnými bublinkami.
Listy jsou jehlicovité, zploštělé, 1,8-3 cm dlouhé a 2 mm široké a 0,5 mm tlusté, lesklé tmavě zelené nahoře a se dvěma zelenobílými pruhy průduchů ve spodní části stromu. Špička listu bývá na špičce mírně seříznutá.
Šišky (samičí) jsou 9-17 centimetrů dlouhé a 3-4 cm široké, s asi 150-200 trojúhelníkovými dřevnatými šupinami, z nichž vyčnívají dvě okřídlená semena.
Semenné šištice jsou vzpřímené, válcovité, umístěné na koncích větví, zelené v mládí a červenohnědé, když jsou zralé, poté se rozpadají, aby se uvolnila semena. Samčí šištice jsou mnohem menší. Strom je opylován větrem.
Dřevo je bílé, což dává druhu jméno “Alba”. Jedle má tendenci tvořit lesy s jinými smrky a buky. Tento druh je blízce příbuzný jedle bulharské nebo makedonské (lat. Abies borisii-regis) na jihovýchodě Balkánského poloostrova, smrku španělskému (lat. Abies pinsapo), jehož areál výskytu je ve Španělsku a Maroku, a jedle sicilské ( lat. Abies nebrodensis) na Sicílii . Jedle bělokorá se však od těchto liší užším olistěním, kdy se listy rozprostírají na obou stranách výhonku, takže výhonek je shora dobře viditelný.
Někteří botanici považují bulharský smrk a sicilskou jedle za odrůdy jedle bílé, jako je Abies alba var. acutifolia a Abies alba var. nebrodensis, resp.
Vlastnosti dřeva jedle evropské
Barva jádrového dřeva je bílá s mírným sklonem k šedofialové, k nerozeznání od bělového dřeva. Textura je jemná až střední, v závislosti na rychlosti růstu. Ve dřevě není žádná pryskyřice.
Z hlediska technických vlastností je jedlové dřevo podobné smrku: měkké, nízké hmotnosti a střední hustoty. Snadno se piluje a pracuje s ní, při přibíjení je mírná tendence k štěpení. Zrno je rovné, s jednotnou texturou. Hodnoceno jako krátkodobé. Dobře lepí a barví. Průměrná hustota (při 12% vlhkosti) – 441 kg/m3, tvrdost Janke: 320 lbs.
Dřevo je považováno za nevhodné pro použití v exteriéru. Průmyslově zpracovávána jako buničina nebo k výrobě překližky a hrubého dřeva. Doporučeno pro stavební účely pouze pro vnitřní použití.
Jedle je zvláště hojně využívána v medicíně, tradiční i lidové, pro obrovský obsah různých olejů, esterů a fytoncidů.
- Jedle bělokorá byla původním vánočním stromkem, popularizovaným ve viktoriánské Anglii.
- Jedle příliš dobře nesnáší znečištění ovzduší, kyselé deště ani městské prostředí, proto se v městské krajině nepoužívá.
