28. října slaví Česká republika svátek – den státnosti neboli den vzniku Československa. Náš dnešní program bude věnován tomuto svátku. Spolu s historikem Ivanem Shedivem vám povíme, jak vzniklo samostatné Československo.
Státní znak Československa 1920
28. října slaví Česká republika svátek – den státnosti neboli den vzniku Československa. Náš dnešní program bude věnován tomuto svátku. Spolu s historikem Ivanem Shedivem vám povíme, jak vzniklo samostatné Československo.
Československo se jako nový samostatný stát objevilo na mapě Evropy 28. října 1918. Ve stejné době se zhroutil další stát – rakousko-uherská monarchie, do které do roku 1918 patřili Češi i Slováci. Na vlastní stát se tedy český lid dočkal až po 300 letech rakouské nadvlády.
Cesta k samostatnému Československu byla velmi obtížná. Zde je to, co o tom napsal první prezident nového státu Tomáš Garrigue Masaryk:
„Své nezávislosti jsme dosáhli odporem a revolucí proti rakousko-uherské monarchii. Získali jsme nezávislost na Sibiři, Francii, Itálii. Přesto byla tato revoluce zvláštní – její bojová podoba se neodehrála doma ve vlasti, ale v zahraničí, na území jiných zemí. Jako lidé jsme se museli zúčastnit světové války. Bez této účasti bychom naší nezávislosti nedosáhli – nebo spíše ne nezávislosti, které jsme dosáhli.
Vraťme se nyní o 84 let zpět, do říjnových dnů roku 1918. Co se tehdy vlastně stalo? O tom už mluvil historik Ivan Šedivý.
— Ve starší literatuře byl takový názor, že 28. říjen byl revolucí, která vytvořila novou vládu. Ale teď, zdá se mi, historici trochu lépe vidí, že moc tehdy ležela v podstatě na ulici, že to už byl konec Rakouska-Uherska. Císař Karel, poslední císař rakousko-uherského mocnářství, vydal 18. října 1918 takový manifest, v němž vyhlásil svobodu pro všechny národy monarchie, pouze pod pravomocí císaře. A národní politické reprezentace si začaly myslet, že nastal čas toto impérium v definitivním smyslu rozložit a že nastal čas převzít moc z této ulice, jak jsem již řekl. Nutno říci, že to už byl konec tak velmi dlouhé cesty, kterou česká politika od začátku války prošla.
První světová válka začala v roce 1914 a Češi jako jeden z národů rakousko-uherské monarchie byli nuceni se do ní zapojit a hájit politické cíle, se kterými nesouhlasili. Velký počet českých vojáků byl proto dobrovolně zajat, především Rusy na východní frontě. Začali tedy bojovat proti Rakousko-Uhersku. O samostatném státě však ještě na samém počátku války snil málokdo z Čechů či Slováků.
— Většina českého lidu tehdy ještě nevěřila, že by český lid mohl existovat ve zcela samostatném státě. O této příležitosti snily pouze malé politické skupiny. Ale nejdůležitější skupina si myslela, že by český lid měl z různých důvodů – ekonomických, mezinárodních, žít společně s jinými národy ve velkém státě, jakým je Rakousko-Uhersko.
Jen malé skupiny měly jiný názor, jedna z nich se soustředila kolem profesora Tomáše Garrigue Masaryka, který několik měsíců po vypuknutí války odešel do zahraničí. Tam se dostává do kontaktu se svými anglosaskými přáteli, především ve Velké Británii, a začíná akci, která vzdorovala Rakousku-Uhersku, začíná bojovat proti rakousko-uherské monarchii, začíná organizovat podzemní práce v zahraničí, ale samozřejmě, také podzemní práce sama o sobě impérium – tato podzemní organizace se nazývala „mafie“. A začíná obrovskou propagandistickou práci, nejprve ve Francii, spolu se svým zaměstnancem Edwardem Benešem, a samozřejmě pak ve Velké Británii a USA.
Tomáš Garrigue Masaryk, budoucí prezident Československa, od samého počátku začal spolupracovat s Čechy, kteří před začátkem války neustále žili v zahraničí. Podle některých odhadů bylo v té době v zahraničí 200-300 tisíc Čechů. Žili ve Francii, Spojených státech amerických, Velké Británii a dokonce i v Rusku – v tehdejším Petrohradě, v Kyjevě a dokonce i na Kavkaze. V té době žilo na Ukrajině několik tisíc tzv. volyňských Čechů, kteří tam odešli ve druhé polovině 19. století. Volyňští Češi mimochodem stále žijí na Ukrajině.
Češi žijící za války v zahraničí začali organizovat vojenské jednotky. V ruské armádě to byla například tzv. „česká četa“ – v podstatě se neúčastnila bojových akcí, věnovala se především vojenské rozvědce. Sám Masaryk měl v té době v Rusku jen málo příležitostí ke spolupráci s Čechy, protože měl zakázáno přijíždět do Ruska. Ještě před válkou ve své základní výzkumné práci „Rusko a Evropa“ ostře kritizoval carskou vládu. Vše se změnilo až po únorové revoluci v roce 1917. Masarykovy vztahy s novou ruskou vládou se výrazně zlepšily. Ministr Miliukov se například dobře znal s budoucím československým prezidentem.
A po velké bitvě u Zborova, v červenci 1917, začíná Masaryk organizovat tzv. československé legie. Přestože bitva u malého západoukrajinského města Zborov nebyla za války příliš viditelná, měla pro budoucí Československo velký význam. 3500 12500 československých dobrovolníků zformovaných z „české čety“ az Čechů, kteří přeběhli na ruskou stranu, porazilo skupinu rakousko-uherských vojenských jednotek, které měly obrovskou početní převahu – 3 XNUMX vojáků. Českoslovenští dobrovolníci zajali více než XNUMX tisíce vojáků, včetně Čechů, kteří bojovali v rámci rakousko-uherských sil. Díky Zborovu se svět dozvěděl o československé jednotce bojující proti Rakousko-Uhersku za samostatný stát.
Vojenské a politické postavení Čechů a Slováků se v souvislosti s vítězstvím u Zborova zlepšilo a v Rusku díky činnosti Masaryka vznikla samostatná československá legie. I když se podobné legie objevily i ve Francii a Itálii, v Rusku byly nejmocnější. Patřilo k nim přibližně 70 tisíc Čechů a Slováků. Legie začínají bojovat proti centrálním zemím – Rakousku-Uhersku a Německu. Po Říjnové revoluci musely legie Rusko opustit. Bylo potřeba nějak dopravit české legie do Francie a jejich dlouhá cesta začala přes Sibiř a následně Ameriku. Ale to už je jiný příběh.
Zvěsti o československých legiích pomáhají Masarykovi organizovat propagandistickou kampaň především ve Spojených státech. Takže na konci války v roce 1918 už visela myšlenka, že by po válce mohl vzniknout nový československý stát. A i sami Češi žijící v Rakousku-Uhersku začínají snít o samostatné státnosti. Potřeba vlastního státu byla velmi silná a po porážce Rakouska-Uherska ve válce bylo vyhlášeno samostatné Československo. Podlaha opět pochází od historika Ivana Šedivoje.
„Masaryk si myslel, že to bude on, kdo bude držet v rukou, jakým způsobem vznikne nový stát. 18. října vyhlásil tzv. Washingtonskou deklarací samostatný československý stát. Ale v podstatě, když byl v Americe, už neměl vliv na události, které se odehrály v říjnu v monarchii. A vlastně to byli obyčejní čeští lidé, kteří se prostě náhodou 28. října, když se dozvěděli, že se šušká, že už válka končí, vydali do centra Prahy na Václavské náměstí. A po obědě vyhlásili vůdcové české politiky Rašin, Střížbrný, Švegla, Soukup v Praze samostatnou Československou republiku.
Poté ve dnech 29. – 30. října čeští politici a představitelé zahraničního podzemního hnutí ve Švýcarsku jednají o založení nového státu. Kdo se stane prezidentem, kdo bude premiérem atd. Ze strany Rakouska-Uherska byly v těchto dnech jen velmi slabé pokusy bojovat proti tomuto národně osvobozeneckému hnutí. Porážka ve válce velmi oslabila moc monarchie a vyvstaly další záležitosti – v té době mnohem důležitější. Nebylo žádné jídlo, sociální situace si přála mnoho – všichni byli unaveni válkou a Rakousko-Uhersko už nemělo sílu zabránit vzniku Československa. A začíná 20 let demokratické existence v Československu, o kterých Tomáš Garrigue Masaryk dlouhá léta snil. Sám Masaryk se stal prvním československým prezidentem a o tom, že si ho lidé vážili, svědčí i to, že o něm Češi mluvili jen jako o „tatíčku Masarykovi“.
Jaký vztah měli Češi a Slováci během 20. století k událostem roku 1918? Co pro ně znamenalo toto datum – 28. říjen – den státnic?
— Slavením tohoto svátku se trochu lišíme od západní Evropy. Nedávno přišla z velitelství NATO tato otázka: Jak slavíte konec první světové války? Jaký je váš „den paměti“? Ale nemáme žádný „den paměti“, neslavíme tento den jako oslavu konce války, ale slaví se jako založení nového státu. Založení nového státu je symbolem. Myslím, že pro český stát je to takový velmi významný symbol. Především ve 30. letech, kdy se Československo obávalo, co bude v budoucnu z nacistického Německa, byl tento symbol oslavován s úctou.
Během německé okupace v letech 1939 až 1945 byly oslavy Dne státnosti zakázány. Tento svátek mohli lidé po válce opět volně slavit, ale ne na dlouho. V roce 1948 se v Československu chopili moci komunisté, kteří oslavu 28. října opět zakázali. Komunisté věřili, že lidé mohou na tento svátek vzhlížet jako na symbol odporu proti totalitě. Teprve na samém konci 80. let, během perestrojky v Sovětském svazu, komunisté povolili oficiální připomenutí tohoto dne. Samozřejmě tehdy ještě nebyly prázdniny a moc objektivně se o tom nemluvilo.
Možná si už někteří posluchači rádia všimli na tomto svátku trochu zvláštního. co tím myslíme? – Ivan Shedivy to vysvětluje.
– To je takový paradox – slavíme státní svátek vzniku republiky, která v podstatě už neexistuje. Vzniklo Československo a od roku 1993 jsme pouze Česká republika a Slovensko jako samostatný stát.
Československo bylo z určitých úhlů pohledu vždy umělým státem. Přestože jsou si čeština a slovenština podobná, Češi a Slováci se od sebe v mnohém liší. To potvrzuje i fakt, že 28. říjen se na Slovensku neslaví. Pro Slováky není vznik Československa tak významnou událostí, aby se slavil jako státní svátek. Místo toho bývalí čeští soudruzi slaví výročí Slovenského národního povstání, které začalo 29. srpna 1944. A dalším státním svátkem na Slovensku je 1. září – Den ústavy.
28. září slaví Česká republika státní svátek: Den svatého Václava a české státnosti. Proč byly tyto dvě akce spojeny do jednoho dne? Čím přispěl panovník k rozvoji svého lidu? Přečtěte si o historii dovolené v našem materiálu.
Den české státnosti je státní svátek, který se od roku 28 slaví 2000. září. V tento den zemřel rukou svého bratra český kníže sv. Václav (sv. Václav). Původně se proto plánovalo, že se svátek bude jmenovat „Den české státnosti – Svatý Václav“, později bylo rozhodnuto ponechat pouze první část názvu.
Historie dovolené
Den svatého Václava až do 31. prosince 1951 byl považován za jednoduše památný. V roce 1929 se oslav u příležitosti Svatováclavského milénia (tehdy uplynulo přesně tisíc let od jeho smrti) zúčastnil první prezident Československa T. G. Masaryka, který v předvečer svátku 27. září 1929 promluvil k široké veřejnosti na Václavském náměstí. Tam předal čestnou vlajku Svatováclavskému jízdnímu pluku.
Významnou událostí věnovanou oslavě tohoto dne je každoroční svatováclavské náboženské procesí ve městě Stará Boleslav. Vyvrcholením celého procesu je pokaždé bohoslužba českých biskupů na Mariánském náměstí (mimochodem do roku 1990 se jmenovalo Václavské náměstí). V jubilejním roce 2009 přijel do České republiky na katolický obřad u příležitosti oslav svátku svatého Václava papež Benedikt XVI., který sloužil dvě bohoslužby: jednu v Brně a druhou v den úmrtí sv. Svatý. Václava ve Staré Boleslavi.
Proč Svatý Václave?
Svatý Václav je ne náhodou považován za patrona celého českého lidu. V den svého nástupu na trůn prohlásil, že chce život ve státě zařídit tak, aby byl všude kolem mír, pořádek a spravedlnost. Kníže udělal mnoho pro šíření křesťanství v České republice, byl zbožný a vždy šel svému lidu příkladem. Vládce se snažil vyjednáváním vyhnout krveprolití, a pouze pokud se konflikt nepodařilo vyřešit mírovou cestou, chopil se zbraní.
Václav byl velmi vzdělaný muž, mluvil dobře latinsky a řecky a mluvil hlaholicí. Vládce věřil, že český lid, který okupuje tak malé území, může přežít pouze tehdy, bude-li mravný a vzdělaný. Pouze to pomůže udržet jeho nezávislost v blízkosti agresivních sousedů. Jeho babička Ljudmila, která byla později také svatořečena, se významně zasloužila o Václavovu křesťanskou výchovu.
Právě výnosem tohoto českého panovníka začala stavba nejmajestátnějšího chrámu v České republice – katedrály svatého Víta. Ale pohanská elita nechtěla přijmout křesťanský řád nařízený knížetem. V důsledku spiknutí, v němž sehrál hlavní roli Václavův mladší bratr Boleslav, byl český panovník i s celou rodinou zabit. Následně Boleslav povýšil Václava do stavu svatého a učinil jej nebeským patronem České republiky.
Od 14. století je Václavův kult v České republice uznáván na oficiální úrovni. Každoročně 28. září se v katedrále svatého Víta a dalších kostelech v zemi konala bohoslužba. K ostatkům světce, které se dodnes nacházejí ve Staré Boleslavi, se v těchto dnech vydali poutníci z celé České republiky. Pražský arcibiskup každoročně 28. září koná na Mariánském náměstí hlavní bohoslužbu, která završí křížovou výpravu – Svatováclavský průvod.
Nyní, když tento svátek nabyl světského významu, prezident v tento den uděluje Svatováclavskou medaili všem, kteří se významně zasloužili o rozkvět a rozvoj země, a v Národním divadle v Praze zní česká hymna. U příležitosti svátku se také koná hudební festival duchovní hudby „Svatováclavské slavnosti“, kam často vystupují pravoslavné pěvecké sbory.
